Romantika pod psa

Když mi máma před více než rokem oznámila, že si prostě potřebuje koupit pejska, protože jí necháváme doma pořád samotnou, brala jsem to jako poznámku o neukojené touze z dětství. Když s tím „otravovala“ (protože maminky nikdy neotravují, že) celý měsíc a při každé možné i nemožné příležitosti mi podstrkovala obrázky chlupaté kuličky, začala jsem mít obavy, že to myslí vážně. Myslela. A konečně, když jsem přijela zase jednou na víkend domů a otevřela dveře verandy, ten malý černobílý chomáček vaty se mě přikulil přivítat. Bylo to krásné. Bylo.

Teď, po roce ožužlaných prstů u nohou, poškrábaných stehen, rozkousaného spodního prádla a probdělých víkendových nocí, neboť si pejsek nejraději hraje s pískacím dinosaurem v půl třetí ráno, jsem už lehce otupělá. Všichni jsme už lehce otupělí.

Pejsek vstává v šest, my vstáváme v šest. Pak spíme do devíti, všichni jako štěňata. Proces vaření oběda v podstatě prozíváme a po jídle se jenom válíme. Dlouho a líně do odpoledne. Potom si promneme oči, a když zjistíme, jak je svět báječný a potřebuje prozkoumat, vydáme se ven. Zbrklý, nekontrolovatelný běh je pro popis pohybů našeho psa příliš pomalé vyjádření. A my zbrkle pobíháme za ním a snažíme se mít vše pod kontrolou. Až když vyčerpáním a hladem téměř padáme, padá taky. Po večeři máme všichni o trochu klidnější náladu a chceme se družit u dobrého filmu v obýváku. První místo na gauči zabírá ten nejmenší z nás. A vybírá program, neboť nesnáší filmy, kde se vyskytují jiní psi, koně, tygři, střelba brokovnicí a indiánské pokřiky. Jsme nároční diváci. Když nám film skončí, dopijeme rozpité a dojíme rozjedené a běžíme si provětrat hlavu. Co na tom, že je třeba půl dvanácté, když se chce, tak se musí. A spát chodíme taky jen, jak se nám chce. A někdy se nám třeba nechce vůbec.

Dneska je první den v našem psím životě, kdy panička nebude na noc s námi. Odjela na týdenní dovolenou se slzami v očích a obavami, jak si tady spolu poradíme. Zatím nám to docela jde – dodržujeme pečlivě všechny pokyny o kapičkách do očí, uší, o čistících tyčinkách na zuby každou noc před usnutím, o vitamínu pro zdravou srst s příchutí krevet každé odpoledne. Česání nesmí chybět. A venčení šestkrát denně samozřejmě taky ne. Jo, a mazlení, hlavně mazlení nesmím prý opomínat!

Když jsme dneska byly na třetí procházce, sedla si mi doprostřed cesty a nechtěla se hnout. Shovívavě jsem se pro ni sklonila, že ji tedy ponesu. Začala kousat vodítko a mě moje shovívavost rychle opustila, takže byla nucená ujít ještě pár desítek metrů. Najednou si sedla zase, doprostřed naší ulice, asi dvacet metrů od našeho domu. A začala kadit. Přímo doprostřed asfaltu, v třiceti stupních. Kadit má přece v šest ráno a v sedm večer, ne? Nakonec mi stejně nezbylo nic jiného, než jí donést domů a vrátit se zpátky s igelitovým pytlíkem plným horkých hovínek.

Odpoledne, když jsme se dostatečně prospali po vydatném obědě, jsme šly prozkoumat zahradu. Bylo vážně krásně, chodily jsme bosy po trávě a četly si na lehátku letní příběhy. Teda jen jedna z nás, ta druhá mezitím zalezla do břečťanu, kde olizovala žábu. Fuj, žábu! To byl totiž jediný moment, jak se alespoň na pět minut vyhnout pronikavějšímu než pronikavému štěkotu. Ten nastal v zápětí, kdy žába byla odstraněna, podotýkám, že z mé strany značně nedobrovolně. A z její asi koneckonců taky.

Fajn, zatím se nám tedy spolu docela daří. Jedno hovno na silnici a jeden políbený žabák. Jestli tohle je model psí letní romantiky, pak mi u nohou právě leží ta největší romantička pod sluncem. A ta druhá právě píše tenhle článek.

 P. S. Tohle píšu speciálně pro naší malou psí slečnu k jejím prvním narozeninám. Protože nedostala dort ;)