Samota - strašák, nebo kamarádka?

Nedávno se mi v rámci mého studia filozofie dostalo do rukou dílo od Arthura Schopenhauera s názvem Aforismy k životní moudrosti. A přestože se jednalo o literaturu v podstatě povinnou, knihu jsem přečetla takříkajíc jedním dechem. Během přemýšlení nad Schopenhauerovými úvahami se zrodila moje vlastní, formulovaná v otázce by nejspíš zněla: jaká je role samoty v životě člověka? Možná to bylo tím sluníčkem, které ten den svítilo, možná silným pocitem, že se o samotě každého z nás vyplatí přemýšlet, každopádně ani večer mi takhle myšlenka nedala spát. A tak o ní píšu.

Přiznám se vám, že na volných dnech nejvíce oceňuji jednu věc a tou je ranní přemýšlení. Zní to možná divně, ale mám takový zvyk, který postupem času zbožňuji čím dál tím víc a který, domnívám se, mi pomáhá duševně zůstat ve formě. Když ráno opravdu nic nemusím, probudím se a ještě než vstanu, jen tak si zírám do stropu a přemýšlím si nad vším, co mě zrovna napadne. Je to má volná chvilka meditace, mohu-li to tak nazvat. Zkrátka prožívám svoji ranní samotu a líbí se mi.

Častokrát ale od lidí slyším názor, že samota je hrozná, že je ubíjí a do budoucna děsí. Mít strach z toho být před sebou a se sebou samotnou sama, je to oprávněná obava? Můžeme se vůbec bát sami sebe, když se tak dobře známe? Schopenhauer by na tyto otázky pravděpodobně odpovídal negativním kroucením hlavou. Pro něho je totiž, velmi zjednodušeně řečeno, společnost pro slabochy, kteří neunesou tíhu vlastní samoty. Takže kdo dokáže být sám se sebou a nehroutit se, má vyhráno? Vlastně ano, a to je nejen postoj tohoto filozofa, ale vlastně tak trochu i můj.  Vymyslela jsem si totiž vlastní teorii, která říká, že pokud nedokáže člověk být sám (se) sebou, jak pak má dokázat být s ostatními? A jak ostatní mohou dokázat být s ním? Zastávám totiž názor, že pokud se člověk samoty nebojí, naopak ji ve svém životě vítá jako cennou přítelkyni pro vlastní plány, pomůže mu to nejen vyrovnat se s tím, kým je, neboť to je jednou z nejdůležitějších věcí vůbec, ale také mu to prospěje z hlediska společenského. Není snad největší těšení se na naše blízké způsobeno jejich odloučením? Nezačneme si věcí či osob vážit až ve chvílích, kdy je, byť třeba jen dočasně, postrádáme?

Abych byla také chvíli konkrétní, má kamarádka neumí být sama – a zdaleka v tom není sama. Jednu chvíli to došlo v jejích vztazích tak daleko, že místo vlastní samoty se uvolila hrát si na dvě přítelkyně najednou. Snad v tom byla řada jiných okolností, nerada bych jí křivdila, ale nějak se pořád nemůžu zbavit pocitu, že jen neměla odvahu od všeho a všech se na chvíli oprostit, zůstat sama a promyslet si, kam bude svůj život směřovat dál. Nakonec šla ze vztahu do vztahu, ani chvíle na zamyšlení, kam se vlastně žene. Doufejte se mnou, že někdo jako ona ranní chvilku samoty prostě nepotřebuje.

          Napadá mě také, že role samoty se v našich životech značně proměňuje. Když jsme malé děti, jsme neustále obklopeni pozorností těch druhých. Máme kolem sebe hračky, spoustu nových podnětů den co den. Poté většinou několik, někteří i desítek, let strávíme ve škole, kde z nových spolužáků rychle vznikají noví kamarádi. V nové práci se to kolegy jen hemží. Zakládáme vlastní rodiny. Máme děti a děti mají zase nás. Jsme potřební. Kupujeme si domácí mazlíčky, které jsme si vždycky přáli, ale nikdy na ně nebyl čas. Máme radost z vnoučat. A nakonec máme, když už ne jeden druhého, vzpomínky, které nám v hlavě zůstanou, aby nás jako horká čokoláda v zimě ukolébaly do konejšivého pocitu štěstí. Chybí nám tedy něco? Samozřejmě jsem zde popsala model tak typický a naší kulturou obecně přijímaný za typický. Jsou to ale přesně ty životní fáze, ve kterých se zoufale snažíme vyskytovat a obstát právě proto, abychom se vyhnuli samotě.

Nakonec musím vynést soud. Samota mě neděsí. Vím, že rozumím vědomí sebe sama, které se mnou navždy zůstane a které mi nikdy nikdo nevezme. Proč je tedy tak těžké ho přijmout v jeho důsledku, proč je tak těžké být sám? Sám se sebou spokojen? Konečně myslím, že záleží na každém z nás. Na ranních rozhovorech, které vedeme sami se sebou. A na odpovědích, které sami sobě dáváme.

P.S. Přečtěte si tu knihu. Možná budete překvapeni, co všechno jste o sobě (ne) věděli, jen jste nikdy neměli čas o tom přemýšlet – nebyli jste o samotě.