Co všechno jsme ochotné obětovat pro lásku?

          Dnes jsem opět vedla jeden z těch holčičích rozhovorů se svojí kamarádkou. A o čem? Přece o mužích! Musím se přiznat, že nebýt jejích milostných eskapád, tento blog by byl chudší o půlku svých článků. Co se týče těch mých, o těch vám povím zase někdy příště – vystačí na stránku. Nebo dvě.

            Když jsem se opatrně zeptala, co že stojí za problémem tentokrát, snad jsem ani otázku nestačila dokončit a už jsem jí litovala. Jestli jsem někdy měla pocit, že muži jsou nepochopitelná individua s rozšířeným rozsahem v krkání, bylo to teď. Nešlo o to, že by snad dotyčný probíraný byl takový hulvát, spíš to byl muž. A my ženy. A měly jsme vztek na muže. A proč vlastně?

Má kamarádka mi předložila systém ultimát, která teď nově platila pro jejich „vztah“. Uvědomění, že to ON jí dal druhou šanci a proto musí počítat s následky – prospěla. Uvědomění, že ON proto diktuje podmínky – prospěla. Uvědomění, že ON to vlastně nemusí brát zase až tak vážně – prospěla. Uvědomění, že to všechno bude šíleně nefér? Kdy je ospravedlňující mít ve vztahu pocit absolutního posery?

Že kamarádka jejich minulý vztah zpackala, věděla moc dobře. Ale že podmínky, které jí stanovil, jí budou za každým krokem podkopávat nohy, na to si nezvykne ani překážková běžkyně. Zkrátka a jednoduše se obětovala, protože věřila, že „tentokrát“ to už bude jiné, že „tentokrát“ to už bude TA láska. Ale byla? A mohla vůbec být?

Když jsem došla ze schůzky domů, pokračovala jsem ve svém holčičím odpoledni; snažila jsem se upravit si svoji zanedbanou manikúru a přitom si listovala v ELLE. A najednou, bum! Už na stránce 19, přičemž prvních osmnáct stránek se skládá z reklam a jednoho editorialu, jsem narazila na článek s názvem: Co všechno jsme ochotné obětovat pro lásku? Aniž bych ho četla, letmo jsem ho přeletěla očima a zachytila slova jako extrém, oběť, ošklivá, tlustá a slovo smysl s otazníkem. Musím se ptát; opravdu jsou muži takovými trapiči žen? Nebo jsou jen ženy takovými trapičkami sami sebe (a to nejen za to, že jsou schopné jít pro lásku třeba i světa kraj)?

Já jsem byla naštěstí používání takových slov při hodnocení svého (našeho) vztahu ušetřena. Jednu podstatnou součást sebe jsem však také obětovala, podotýkám, že značně nedobrovolně. Tou je můj sladký spánek trvající někdy i více, než deset hodin, když okolnosti dovolí. Tak ráda dlouho spím, a to ani nemusím chodit spát po půlnoci. Ovšem význam rčení o ranním ptáčeti jsem plně pochopila až v souvislosti s mým, chtělo by se říct ranně hyperaktivním, přítelem. Jistě chápete, co se stane, když dáte dohromady, tj. do jedné místnosti, do jedné postele dva lidi, kteří mají naprosto jiné požadavky a názor na to, co znamená dostatečný spánek. Na druhou stranu spolu ještě nežijeme, takže útěchou mi zatím zůstává, že ten několikadenní spánkový deficit za pár dní zase doženu a že za probuzení, jakého se mi dostává (přestože třeba i v neděli v šest ráno; a ne, nejedná se o sex :P), je jiná žena schopna obětovat půlku života.

A tak si nakonec říkám, zda je vlastně možné soužití muže a ženy bez toho, aniž by jeden z nich nesl označení oběť, byť se jedná o maličkosti. Nějakými extrémy bych to ale osobně nenazývala. Možná je to tím, že mně nad hlavou nevisí pomyslná ultimáta, jichž se musím držet, chci-li v nějakém vztahu pokračovat. Jsem člověk, co dává věcem, a to i lásce, volný průchod. A konečně, jsem na dnešek nevyspalá...

(Jsem člověk, co píše o článcích v ELLE dřív, než je sám četl. Protože kdyby je předtím četl, možná by si uvědomil, že všechny ty city, o kterých se tam píše, mu nejsou zase až tak vzdálené... )

P.S. Nabízí se otázka, co všechno jste, či jste kdy byly, schopny obětovat pro svoji lásku? A stačilo to? A stálo to za to?