Jistoty

Jasňačky, tutovky, dávačky. Že je něco jasný jako facka, je nám přece nad slunce jasný. Ale když se zkusíte zeptat, co je to vlastně ta jistota, většina obličejů rázem tuhne, přičemž se snaží vypadat sebejistě i tehdy, když pusa začne chrlit ty kecy o lásce a tak.

Každej máme svý jistoty. Já třeba vím, že svět je ještě v pořádku, když:

• si máma v neděli dopoledne pustí rádio
• se na mě usměje obsluha čínskýho fast foodu, kam si chodím pro „em-pět-s-rýží-a-s-sebou-prosím"
• si můj kamarád neobleče nic, co by nebylo svítivě zelený
• potkám po prvních sto metrech u mostu pána, kterej tam zřejmě našel svůj domov
• náš pes nepročíhá ani jednu návštěvu pošťačky
• můj vlastnoručně uplácanej dort bude vypadat úplně jinak, než ten na obrázku v kuchařce
• mi babička řekne, že jsem zase hrozně vyrostla

Babi, už tak dobrejch deset let vůbec nerostu, víš? Ale stejně se usmívám, když mi to zase řekneš. Protože je to jedna z těch věcí, který, dokud tu budou, nic se mi nestane. A přesně o tom jistoty jsou. Drží nás v kolejích našich životů, pevně, i když to s náma občas pěkně cloumá sem a tam.

Že nic není jistý, je tak trochu jasný všem. Ale moc o tom nechceme mluvit. Přece jenom, změn se ještě trochu bojíme, i když bysme se bez nich ukopali nudou. Máme rádi jistoty potud, pokud do nich vidíme. Takzvaně víme co a jak. A vážíme si jich tím víc, čím víc jsme jejich tvůrci. A naopak – změny nás neděsí proto, že se dějou, ale proto, že je (ne vždycky) nemůžeme ovlivnit.

Jistý, jako že ráno vyjde slunce, je to, že slunce večer zapadne. Že i ten nejhorší den jednou skončí a začne další, a po něm další a ještě další. Všechno jsou to příležitosti k jistotám. Nebo změnám. Tak je nepropásněte. Protože jestli další den začne s námi, nebo bez nás, to vlastně vůbec není jistý...

P.S. Co vaše jistoty?