Když mi umřela moje první andulka Káča, brečela jsem čtyři hodiny
v kuse. Když mi umřela Káča vol. 2, brečela jsem už „jenom“ půl hodiny. A
takhle je to v životě se vším: nejvíc ořveme svoje poprvé...
A vždycky je to naprosto nejhorší a nikdy nám nebylo hůř! A tohle si
opakujeme ve víceméně pravidelných intervalech, pro jistotu, pro uklidnění.
V tu dobu to nepomáhá, v době potom spíš pobaví. Víme, že je to zcela
zbytečný, ale stejně to děláme zas a znova: hysterčíme.
Někdy je to sice fajn, někdy už trochu míň. A tak stejně, jako se v
životě musíme dopracovat k tomu jíst olivy, nosit rtěnku nebo dělat kompromisy
(mimochodem - životně důležité návyky!), musíme se taky odnaučit vyvádět. Proč?
Protože ty vopruzelý pohledy a zvednutý obočí nemáme zapotřebí. Protože
konverzace typu: „Neřvi, nemusí každej vědět, že jsi nasraná!“ - „Ale já jsem nasraná!“
- „No tak u toho neřvi...“ - „Já neřvu!“(řve) - „Posloucháš se vůbec?“ - „Ty
vole, já si přece můžu řvát, jak chci!“ jsou akorát tak důvodem k dalšímu
hysterickýmu záchvatu. Protože situaci, která nás k tomu dovedla, to
stejně nikdy nezměnilo. Kromě toho, že si okolí padesáti metrů ťuká na čelo a
polohlasem vzývá Boha, aby ten randál už skončil. A protože za tu emočně
labilní jste tu vždycky vy. Tak proto.
A vůbec se mi zdá, že projevovat city na veřejnosti se smí jen tehdy,
máte-li kolem krku šálu v národních barvách, na tváři místo facky vlajku a
na sobě to stejný nevkusný tričko jako dalších desítky tisíc lidí ten den. Ale
zkuste si někdy pobrečet v metru, a každej si radši opatrně odsedne, než
aby vám v tom fandil. Vždyť se jenom podívejte na ty chudáky s cedulí
s nápisem FREE HUGS, všimne si jich jen hrstka kolemjdoucích, a to proto,
že jim za to přislíbí hvězdnou publicitu na YouTube! A tak emoce a selfie tyčky
stoupají vzhůru...
Ale konec srandy. Narovinu říkám, že si myslím, že hysterčení je někdy
potřeba. Znáte to, sice nic se nemá přehánět a všeho moc škodí, ale jednou za
čas je jednou za čas, a to ještě nikdy nikoho nezabilo. Zkusit se má přece
všechno. A navíc k tomu mám svoji tezi.
Když nad něčím nebo pro něco hysterčíme, znamená to, že nám na našem
životě a věcech v něm záleží. Že je pro nás důležitý, jak to s námi
dopadne. A že bereme na vědomí, když se to někdy posere. A že se to posere.
Opakuju se, ale... tak proto. Proto je to dobrý i nedobrý zároveň.
Mírový řešení jsou stejně jenom převlečenou válkou. Chladnější, o to víc
dvojsečný. A heslo: "Bojujeme za mír!" je jako když
někomu plivnete do tváře a pak řeknete: „Ježiši promiň, já se chtěl trefit vedle...“ Není kam
vedle. Plivat se totiž nemá, vůbec.
Od války, míru a slinám k hysterii. Jak krásně se to doplňuje, co?
Všechno z toho nás obklopuje. A my z toho můžeme vyvádět, můžeme.
Úplně s klidem říct lidem, že než se kdo naučí plivat, je nutný, aby si
nejdřív pocintal svoji vlastní bradu.
„Podívej, miláčku, nebuď taková hysterka, hm? ... A nebo víš co? Radši
buď, jestli ti to pomůže bejt zase normální!“
Žádné komentáře:
Okomentovat