Je psaní deníku blbost?

Nedávno jsem viděla v televizi reportáž o jednom pánovi, který si píše deník. Už víc jak čtyřicet let pečlivě eviduje do notýsků s kroužkovou vazbou každý den svého života. S datem, nalinkovanými okraji, zkrátka v tom má opravdový řád a přehled. Klidně k němu můžete přijít a zeptat se ho, co dělal v tento den před pětadvaceti lety. Místo, aby dlouho pátral v paměti, a pak řekl, že neví, že si na tak dlouhou minulost nepamatuje, vyndá jeden ze sešitů, nalistuje příslušnou stránku a přesně vám popíše svůj život od rána až do večera. Fascinující. A podle mě i trochu děsivé.

Když jsem nad tím zpětně přemýšlela, jela jsem zrovna vlakem svoji obvyklou trasu. Tu, kterou jezdím dvakrát týdně – jednou tam a jednou zase zpátky. Jedna cesta mi trvá dvě hodiny, to jsou čtyři týdně, šestnáct měsíčně a stodevadesátdva hodin ročně. Radši to napíšu číslicí, protože je to už vážně hodně: 192. Letos zahajuju už šestý rok. To je asi 960 hodin. A to je, ano, počítáte správně, přesně 40 dní mého života.

Celé to počítám z toho důvodu, že každý z nás má takové „nezáživné“ hodiny, potažmo dny. A nemusí být vyplněné jenom rutinním cestováním, stačí, když si spočítáte, kolik minut denně strávíte čekáním ve frontách, vysvětlováním ostatním toho, co máte na mysli nebo díváním se na displej. Věcmi, které nám nevadí, když netrvají příliš dlouho. Ale v početním důsledku se jimi „zaplácne“ docela podstatná část našich dní.

Ale zpátky k deníku. Jak to s ním souvisí? Úplně jednoduše – když si chcete psát deník tak, aby to k něčemu bylo (třeba budoucím generacím, cítíte-li se být tím, kým by se budoucnost měla zabývat), musíte mít O ČEM psát. Nemyslím si totiž, že někoho může dlouhodobě těšit evidence každodenní stravy po dobu čtyřiceti let, i když jako námět časosběrného dokumentu by to bylo jistě zajímavé.

Představa takových záznamů mě zase přivádí k otázce, jak moc se psaní deníků může lišit. Někdo si libuje v tabulkách, hodinovém rozvržení každého dne, pravidelné evidenci bez přerušení. A někdo prostě píše svoje paměti – co ho ten den těšilo, co naopak naštvalo, s kým mluvil, co plánuje. Tady nevadí, když se pár dní vynechá. Tady nezáleží na tom, když se z života něco málo vytratí. Důležité je jen to důležité.

Dneska už se na světě najde jen málo lidí podobných pánovi z úvodu článku. Přiznejme si, že většina z nás si místo deníku píše kusé poznámky do mobilu či diáře. A není to zrovna to, co bychom považovali za nejdůležitější momenty našich životů. Jsou to ordinační hodiny zubaře, nákupní seznamy, adresy míst, kam se musíme dostavit, e-mailové adresy kohosi, deadline pracovních povinností. Jsou to každodennosti, ale i přesto, že jejich řešením strávíme spoustu času, nám radost nedělají.

Ten, kdo jednou řekl „Žij každý den tak, jako by byl tvůj poslední!“, si určitě psal deník. Nemyslíte si to? Já jo! Už jen proto, že přesně takový člověk má motivaci vzít každý den do své ruky tužku, sednout si za stůl a rutinně psát o něčem, co v tu chvíli nemá větší význam, než jaký to mělo včera. Dnes je vzácný včerejšek. A zítra tomu nebude jinak.

A já? Za mě a na mě deníky nefungují. Nevalné pokusy o vedení žlutého notýsku sice přiznávám, ale už je to víc jak deset let, co jsem do něj psala naposledy. Je to docela komický výstup mého tehdejšího já, a tak je to asi s deníky po určitou část života jejich majitele vždycky – slouží jako úsměvný sentiment, tu méně, tu více trapný a naivní. Moje zápisky oscilují někde mezi snahou o objektivní popis situace, viz jeden z prvních záznamů: „Mojí učitelce hrozně smrdí z pusy, když se ke mně nakloní.“ a intelektuálním vyznáním na poli literatury, kdy jsem na stránky deníku pečlivě opisovala Nezvalovy, Gellnerovy a Kainarovy básně.

Takže si to shrňme: když se člověk rozhodne psát si deník, měl by si ujasnit jeho formu. Měl by počítat s tím, že je to běh na dlouhou trať a nepřestávat, i když se to často bude jevit jako absurdní činnost. Měl by se mít rád. Ne, on se musí mít rád! Sebe a svůj život. Protože si myslím, že bez toho deník jaksi nefunguje.

Poslední věcí, na kterou by měl hledat odpověď, je to, jestli je pro něj deník spíš bytostně soukromou sbírkou myšlenek nebo dlouhodobě vznikající umělecké dílo. Počkejte... právě jsem ve svém deníku našla jeden z posledních záznamů, je to citace Umberta Eca:

„Pro sebe si člověk píše jen jedno, a sice záznam toho, co má nakoupit. Pak jej klidně může zahodit, protože nikomu jinému už není k ničemu. Všechno ostatní, co člověk píše, píše proto, aby někomu něco sdělil. Nepíše se pro nikoho jiného než pro čtenáře. Pokud někdo tvrdí, že píše jen pro sebe, pak ne že by lhal, ale je to strašlivý ateista. Ten, kdo se neobrací k budoucímu čtenáři, je člověk nešťastný a zoufalý.“ 

Tak to vidíte. Deník je jako seznam pro budoucí nákupčí... Přijde vám jeho psaní jako blbost, nebo výjimečná věc?