Chci kérku!

Ještěže můj děda nečte tenhle blog. Nečte ho, protože nemá internety a pod slovem blog si představí papírovej notýsek. Dědovi bude za pár měsíců osmdesát a stále má v zásobě spoustu cool historek, kterými nás ještě neoblažil. Jo a taky má kérku.

Nikdo jinej z naší rodiny potetovanej není. Děda to všem zakázal. Tetování bytostně nesnáší a pokérovaný lidi považuje za kriminálníky a vyvrhele společnosti. Jako děti nás ani ve srandě nenapadlo si něco takovýho přát, protože nás děda už od útlýho věku systematicky děsil podrobným popisem toho, jak si s kámošema na vojně v nerozumu a v opilosti tetovali na ruce iniciály holek, který na ně doma čekaly. Ten proces s inkoustem pod kůží mi, pravda, trochu nechutnej přišel, ale jinak jsem dědovu kérku vždycky tajně obdivovala.

Teď je mi víc, než bylo jemu, když si nechal ten nesmazatelnej obrázek udělat. Mohla bych jít do prvního tetovacího salonu a i bez našvindlovanýho podpisu rodičů si nechat nakreslit delfínka na zadek. Nebo lebku na rameno, citát na předloktí a hvězdičky na kotník. Ale pořád jsem se k tomu ještě neodhodlala. Proč vlastně?

Argumentem, že tetování člověk musí nosit až do smrti a že ve stáří je to nechutný a nedůstojný, mě nikdo nepřesvědčí, viz rodinnej vzor. Navíc existuje něco jako laser, že jo. Bolesti se taky nebojim, protože svojí zubařku mám i přes všechny děsný zákroky pořád docela ráda, a horší než u ní už to bejt prostě nemůže. A že bych v tom nevypadala dostatečně „slečinkovsky“ a křehce? Nikdy jsem nebyla ani jedno.

Jediný, z čeho mám trochu pochyby, je moje vrtkavá estetika. Když se podívám na fotky, kde je mi osmnáct, nestydím se za sebe, ale přesto bych tak už dneska vypadat nechtěla. Takže, když si teď nechám udělat kérku, nebudu chtít za pět let jinou? Nebo na jiný místo? V jiný barvě a velikosti? Chodící omalovánky u mě asi nehrozí, přesto bych tomu ráda předešla tím, že se rozhodnu pro výtvor, co si udrží vlastní trvalou hodnotu.

Když moje láska k tetování přerostla ze žvejkačkových nálepek do serióznějšího uvažování, asi tak pět let zpátky, přečetla jsem si někde dva tipy k nezaplacení, který si dodnes pamatuju. První tip pro nestálé duše: nakreslete si na papír přesnou kopii toho, co si chcete nechat vytetovat a dejte si to na nástěnku, přilepte na ledničku, uložte jako plochu na mobilu, zkrátka vystavte to tam, kde to budete mít na očích několikrát denně. A dívejte se na to celej jeden rok. Jestli vás to ani po takový době neomrzí, jděte do toho!

Druhý tip pro stálé pochybovače: jestli si nejste jistí tím, že se vám kérka po pár letech na jednom místě neomrzí, rozhodněte se pro takovou část těla, kde ji neuvidíte, kdykoliv sklopíte oči nebo projdete kolem zrcadla. Takže žádnej hřbet ruky nebo dekolt, ale radši místa, kde můžete tetování vidět jen, když sami chcete. Protože sejde z očí, sejde z mysli prostě funguje i v tomhle případě a byť ten citát Kurta Cobaina milujete sebevíc, věřte mi, že přečíst si ho jednou denně vám bohatě stačí.

Ok, všechno tohle už mám dávno promyšlený, takže bych do toho měla asi vážně jít. A ukázat to potom dědovi, aby viděl, že i přes všechny jeho odrazující historky mám svoji vlastní hlavu, tudíž jsem naprosto nezpochybnitelně po něm.

A jakej je váš přístup k tetování? Yes, nebo děs? Uvítám všechny doporučení a rady!