Jednou se to prostě stane, ať
chceme, nebo ne. Vyrosteme. Do vejšky, do šířky, do krásy, do dospělýho člověka
s názorem na celej svět. Můžeme mít třeba metr padesát, a přesto se
k nám okolí začne chovat jinak. Ne líp, ne hůř, ale jinak. A od tý doby,
kdy jsme oficiálně dospělý, jsme taky oficiálně dost v háji. Anebo si to
všechno jenom chceme myslet.
Včera jsem zkoušela jeden
vyhledávací dotaz u strýčka Googla. Začínal „jak přestat“. Asi pátá varianta
odshora mi nabídla otázku: „jak přestat růst“. Pobavilo mě to a nevím proč, ale
vybavila jsem si Malého prince a obrázek s hroznýšem. Ale vlastně
na tom nic legračního není. Protože, ruku na srdce, každej z nás by chtěl
bejt aspoň na chvíli zase prťavej. Docela malej kluk nebo holka, který můžou
žvejkat nahlas, nimrat se v jídle a chytit se toho druhýho za ruku, když se
začnou bát.
Dětství je úžasná část lidskýho
života, ale zabřednout se v něm nedá. Bohužel, nebo bohudík? A přestat
růst taky nemůžeme, i když si každej večer před spaním naříkáme, že velký už
jsme dost, že nám to takhle stačí. Bejt velkej, jakože vážně doopravdicky
dospělej je pro děti něco jako stát se zombíkem s citovou labilitou
Shrekova oslíka a s tváří vlastních rodičů. Takže nic, po čem by dítě
zrovna toužilo.
Nechci se opakovat, ale jednou se
to prostě stane. Jednou přestane náš roky cvičenej prosebnej pohled platit.
Přestane platit jako dýško za kopeček zmrzliny navíc i jako omluva za všechny
naše blbosti. Nebude stačit jednoduchý „promiň“, ale bude se po nás chtít víc,
bude se po nás chtít vysvětlení a sypání popele na vlastní hlavu. A i to bude
někdy zoufale málo. Dospěláckej svět je krutý místo k žití.
A jako děti jsme do něj vpuštěny zcela
bez předchozího varování. Na rozdíl od poučení o žloutence nebo nechráněnym
sexu. Nikdo vám neřekne, že vztekat se a oplácet je tady zakázaný, i kdyby to
mělo důvod sebevětší a ten druhej byl prvotřídní parchant. Nebo to, že si
dospěláci lžou do očí, prohazujou mezi sebou ironický vtipy, na oko se jim
smějou a na to druhý mrkaj na znamení falešnýho slibu. Kterej pak nedodrží,
pochopitelně, měly jste se líp koukat.
A pak z toho vznikaj chvíle,
kdy se vám chce hystericky brečet i na přeplněný ulici aneb dospělácký faux pas
nejvyššího stupně. Někdy to pustíte a někdy to zvládnete jako velký holky. Aspoň
pro tu chvíli. Každopádně, a ať je to, jak chce, místa, kde se můžeme vybrečet,
se věkem zmenšujou a zmenšujou, až jich pro nás a naše trápení zbude na světě
setsakra málo. Víte, jak se to říká s tím cizím písečkem, ne? Tak přesně to
samý platí i pro tohle.
Velký holky žijou ve velkym
světě, i když by jim ten malej někdy úplně stačil. Možná by jim tam bylo trochu
těsno a nepohodlno, asi jako v tom pokoji na internátě, ale brzo by se
zabydlely. Vylepily by si plakáty svejch polonahejch idolů nad postel, do
kelímku na psacím stole seřadily tužky podle barvy a v nejbližším
květinářství koupily první vlastní kytku v květináči, ke který se budou po
každym víkendu modlit, ať to s nima ještě chvíli vydrží, protože na ni
padlo poslední kapesný.
Mít svuj malej svět ve velký
chatrný bublině. Místo, kde si můžete zanadávat do kreténů i po stý znova
začínat cvičit do plavek. Kde se vám nikdo nesměje za zády, protože jediný
záda, který vidíte, jsou odrazem těch vašich v zrcadle. Který by mimochodem
potřebovalo vyčistit. A tak, až na něj přijde řada, dejchnete na lesklou plochu,
a místo rozšmudlání mlžnýho oparu zaprášeným hadříkem tam prstem nakreslíte
křivý srdíčko. Protože přesně tohle velký holky ve svym malym světě dělaj.
Chovaj se tak, jak chtěj, jako by nikdy úplně nevyrostly.
Žádné komentáře:
Okomentovat