Loučím se

Loučím se mnohem dřív, než skutečně odcházím. A zavírám při tom oči, snad aby ta chvíle byla opravdovější, snad abych se o ni nemusela dělit, s nikým, ani s časem, který utíká bez přestávky na mrknutí.

Vždycky to tak mám. Připravuju se na černý pátky, který nastanou, protože musí. I když si je nikdo nepřál. A odchod z tohodle místa jedním takovým černým pátkem je. Nechce se mi, tolik se mi nechce!

Jsou to maličkosti, který za to můžou, banality každodennosti, celý to je v nich. Jako třeba ty dlaždičky na stěnách v koupelně, na který jsem se ještě nedostala, abych z nich otřela bílej prášek, kterej se tam usadil po malování. Před pěti lety. No a. Vím o tom jenom já.

Nebo ty pravidelný pochody sluníčka po stěnách, bože, jak já mu každý odpoledne fandím, aby došlo do cíle! Kreslí mi přitom trajektorie po pokoji a stihne to vždycky včas, do tmy je doma. A večer ho vystřídají pruhy a proužky, tlustý i docela tenounký stíny poskládaný do abstraktního nočního umění. K ničemu mi to není, ale krásný, krásný to teda je.

Jsem ráda, že jsem stihla i tu masu sádrokartonu odnaproti. Zrovna dvakrát se mi nelíbí, ale je jedinou známkou toho, že tu jsem dlouho. A bude tam stát, i když já už nebudu z okna šmírovat, jak na ní zedníci pokročili. Dneska už na sebe koukáme bez lešení, je hotovo. Hmatatelnej důkaz, že jsem s tímhle místem navždycky srostlá.

Přesto mě na něm spoustu věcí vytáčí. Uvítala bych větší prostor, víc oken, balkon či terasa by samozřejmě nebyla k zahození. Rovnější podlahu a určitě ne tak vrzavou, vždycky se trochu zastydím, když pode mnou skřípne, i po těch letech jsem si na to ještě nezvykla. Lepší vchodový dveře, tyhle fórovky jsou tak do sklepa a ne do bytu. A sousedy, co nemají rádi německej hip hop a uštěkaný psy.

Jsou to maličkosti, který za to můžou, banality každodennosti, celý to je v nich. Celej tenhleten můj svět je v nich ukrytej, za dřevotřískovejma dveřma, který ani pořádně netěsní. A já se teď s nima loučím a odpouštím jim to.

Loučím se se svým prvním bytem, s místem, který mi dalo lásku a já jemu pár let života, nebo snad naopak. Loučím se předem, zatím jenom na zkoušku. Protože až to bude doopravdy, bude se mi to líbit mnohem míň. Všude budou stát tašky z Ikey, bude se pospíchat, aby už byly pryč, bude se chtít, abych já byla pryč.

A novej nájemník čerstvě vymaluje, protože čerstvý začátky chtěj barvy, vymaluje a vymáchá váleček nad vanou v koupelně, až z něj vylítá dusivej prášek a usadí se na obkladu. DNA všech společnejch dní rozpatlaný po béžovejch dlaždicích. Srdceryvná šmouha. Navždycky.