Znouzecnost

Ve dnech, jako je tenhle, kdy venku je odstínů šedi mnohem víc než jen padesát, vyndávám z šuplíku svoje starý texty a kochám se jimi. Nemám čas tvořit nové, přestože nápadů na ně mám až moc. V ruce právě žmoulám figurku z lega, která je mi shodou všech okolností výrazně podobná, a zandávám ji zpět do levé kapsy svého kabátu, kam patří. Má tam teplo a tmu, tedy ideální podmínky na spaní.

Spánek. To je další z řady věcí, které poslední dobou moc nestíhám. Ale nechci si ztěžovat. Právě sedím na zářivě žlutém plastu v čekárně Českých drah, ze které vyloženě sálá nádražácký optimismus ranní šichty a cit pro barvy. Obojí je jaksepatří přehnané. Z linolea pode mnou mám mžitky, takže svůj pohled fixuju na navlhlý strop, který po dalším spláchnutí ve vedlejší místnosti hravě překreslí celou mapu světa. Mapy na stropě jsou ale docela neškodný, protože podle nich se přece nikdo neřídí, když jede na dovolenou, takže se taky nikdo nemůže ztratit. Přijde mi to trochu škoda.

Láska. City té paní v kožíšku kolem krku jsou k tomu chodícímu kožíšku přemrštěné, až běda. Uchrochtané pometlo se nechává s libostí drbat na zadních partiích a rozjařenost jeho očních bulv mluví v té chvíli za vše. Milujou se. S tím se nedá nic dělat. Jen jsem vám k tomu chtěla říct, že mi to leze na nervy.

Toť moje pozadí, moje inspirační prostředí, ve kterém se právě nacházím a píšu tenhle text, který je znouzecnost, a nemá smysl to před vámi tajit. Značně ovlivněná předešlou četbou útlého notýsku, jehož obšírný obsah vůbec neodpovídá vnější podobě, píšu možná víc nesmyslně, než sama chci.

Potřebovala bych utěšit jako ten pes. Ten to dostává zadarmo, jen proto, že má studenej čumák a prosebně sklopený uši. Což o to, studenej čumák mám taky a s ušima už se to nějak vyřeší. Ale prdel si dobrovolně drbat nenechávám, to zas ne. To abyste si o mně nemysleli něco nevhodnýho.

Mohla jsem jen úplně v klidu odkázat na každoroční záplavy, které ve mně znovu fungují a vyzvat vás k tomu, abyste si škrtli měsíc únor a nahradili ho listopadem. Ale nedělám to, píšu znova něco jako svůj manifest a tvářím se při tom, že si vůbec neztěžuju, protože vlastně není na co.

Pes už se protřel i do nejmenší skulinky vtíravosti a figurka z lega, tak moc podobná svojí majitelce, usnula mikrospánkem z vyčerpání. Žlutej plast mě, navzdory svojí sluníčkový barvě, studí do zadku, a tak vstávám. A jak už jsem avizovala samotným nadpisem, tohle je znouzecnost, vážení, žádný článek. A pochopili jste to správně, pokud jste z toho zmateni. I já jsem.