Spadla jsem do Macochy

Dočíst knížku je vždycky zážitek. Tím spíš, když ji přerušovaně čtete celý rok a pak konečně přijde to období, kdy na ni máte čas. Ale dočíst Macochu byla víc než zážitek spíš úleva...

Jsou knížky, které si s sebou bereme na dovolenou k moři (osvědčily se detektivky). Pak ty, které si přibalíme do batohu na cestu vlakem, další si s sebou vezmeme do čekárny zubaře (tam to chce nějaký slaďák na uklidněnou) a ty úplně nejmilejší čteme před spaním v naší posteli (třeba Malý princ je výborný společník). Macochu byste si pravděpodobně nechtěli číst ani na jednom z těch míst.

Během roku jsem s knihou cestovala všude možně, ale to „ono“ to nebylo fakt nikde. Což o to, sbalí se jedna báseň, protože je prťavá, ale obsahem je to dvousetkilovej protiva, kterýmu nic není dost dobrý. Nebo spíš korpulentní opilá madam, i když do dámy jakéhokoliv ražení má těžce daleko!?

Ano, to obsah je v tomhle případě tím, co knize ubližuje a čtenáře odradí po prvních pěti stránkách, aniž by dočetl kapitolu. Opravdu dost by mě zajímala cílová skupina tohoto díla. Velmi silně totiž pochybuju, že nějakou skutečně má... Jde o ten příběh. Příběh nasáklý těžkým dezertním vínem jako koberec, kam se včera večer vylilo, výparem ze zaschlého omastku na kuchyňské lince, zasypaný hrstí vajglů po posledním mejdanu před pětadvaceti lety, kdy všechny ty hrubě vykreslené sexuální polohy vzbuzovaly pobavení místního spolku vyděděných umělců. Tak se to dá ve stručnosti popsat. Plus si přimyslete opilecké výkřiky do tmy i za světla a zápach použitých hygienických potřeb, neboť i o nich je v knížce několikrát řeč a nevypadá to, že zrovna náhodná.

Macocha jako propast, na jejímž dně je čtenář v půlce knihy, pokud ten pád z výšky přežil, Macocha jako propast, ze které se čtenář snaží vyškrábat, ale stěny jsou mokré a strmý svah ho nepustí výš jak pár marných centimetrů. Kdo čeká, že na konci dojde pochopení a z jámy se vyškrábe, ten bude hluboce zklamán a jeho čas v propasti čtení neveselý.

A neveselé bylo i moje čtení, resp. dočtení. Většina podivných děl v nesouladu s dobou se dokáže elegantně zaobalit do chtěných slov, ale tohle nebylo ani v nesouladu, ani jiné, neotřelé nebo zajímavé. Bylo to prostě jenom blbý. Promiňte mi ten výraz.

Stejně, jako se nemají ostatní posuzovat podle vzhledu, se autor nemá posuzovat podle jednoho díla. Jenže ubraňte se soudu v případě Macochy. Navíc, když je to to jediné, co jste od autorky četli. Ale já chci i přes to neznale a naivně věřit, že nemusím Hůlovou odepsat, protože to není její první knížka a ty předchozí podle všech recenzí zase takovej brak nejsou. A i když jsem o Macoše trochu mluvila už tady a tady, nesouhlasím s tím, že se jedná o „dno literární žumpy“. Protože většinu žump dneska vytlačila modernější kanalizace, která nemá dno, zato pojímá všechno a následně to filtruje jako o život. Přesně v duchu příběhů, které z ní vzešly.

Takže ta otázka, která visí ve vzduchu, je tahle: Proč (relativně) dobří autoři píšou špatné knihy? Proč vůbec nějací autoři píšou špatné knihy? Je v tom snad záměr, chrlit každý druhý rok knížku, místo jedné desetiletky?

Jakože chápu, že hypotéka se sama nezaplatí a děti na kroužky prostě chodit budou. Ale taky chápu, že to jméno a dílo vydělává, a že pokud je jedno z toho pokřivený, vydělává o to míň, nebo vůbec. Takže?

Takže jsem s knížkama tohodle typu skončila. Pro teď. Ne snad s jejich autory, nevím, to prověří až čas. Naštěstí jsem hned na prvním lovu byla zdárná a ukořistila naprostý opak: dvanáctiletku, pěkně vyzrálou, pomalu plynoucí, s hlavou i patou na těch správných místech knižního těla. S hejnem ptáků mezi řádky. A můžu vám říct, že je to zatím setsakra dobrý!

P.S. Petra Hůlová: Macocha

P.P.S. Filip Doušek: Hejno bez ptáků

P.P.P.S. Čtěte to druhý.