Nebo přes vyschlý, popraskaný
bláto. Záleží na tom, kolik zrovna naprší.
Tenhle měsíc nebe plakalo často,
a zemědělci měli radost. Já taky, protože mě díky tomu tolik neštvalo, že
vlastně nežiju. Bahýnko teď pomalu vysychá a já se v něm v předklonu rejpu
klacíkem, protože rejpat do věcí kolem sebe, kromě sebe, mi ještě stále
poskytuje zvrácenej pocit útěchy.
V obrácenym sledu už to zase
tak fajn není. Hnědý fleky na oblečení se daj vyprat, ale co ty slepý skrvny na
očích? Co ta červí díra v hlavě? Stojí nade mnou snad někdo
s klackem? Víte, jakej je to ostrej zvuk, kterej vydává čerstvě utržená
pružná větvička, s níž švihnete vzduchem? Něco jako když se zprudka
nadechnete, ale nic dalšího z vás nevyjde. Tak přesně tenhle zvuk je teď to, co
mě žene dopředu.
Ale kdo s ní sakra švihá?
Svědomí nemá ruce a ego nemá náladu.
Vím kdo. Je to záznam. Ten
zatajenej dech není váš, ale můj. A s tou větví jsem si kdysi prosekávala
cestu křovím, abych na jejím konci zjistila, že kromě popajzání od kopřiv a
rozvázanejch tkaniček na mě nic většího nečeká. Je to záznam všeho dosavadního.
Každýho mýho otočení se vzad, který dělám proto, abych viděla, kolik cesty už
jsem zvládla ujít. Dělejte to taky, fakt to pomáhá.
Ty moje strategie, mám je na všechno.
Na nákupy, na zvládání nezvladatelnýho, na chůzi po vratký lávce života. A i
když nemám ráda lávky, protože se vždycky najde někdo, kdo má potřebu na ní
dělat blbosti a skákat tak, aby se pod vašima nohama třásla, snažím se zachovat
klid. A vyvažovat otřesy.
A nechodit zkratkou, když ji
neznám. Ale i tak nejít hned přímo, pokud jsou delší cesty zajímavější. Dívat
se kolem sebe, ale nesklouznout k loudání se. A taky nenasazovat v začátku rychlý tempo, který by mě nutilo v druhý půlce zpomalit.
Šetřit si tak energii na louže, který se objevily po jarní přeháňce a ještě
nestačily vyschnout. A přeskočit je.
Žádné komentáře:
Okomentovat